Za hranicí komfortní zóny

Zastávám názor, že všechno jde, když se chce a máte odvahu. Občas mě pro to lidé považují za hloupou, naivní a příliš mladou holku, která má zkreslené představy o světě.

Vždycky jsem se hrozně těšila až budu "velká" a budu moct na brigádu - když si člověk vydělává sám je to přece tak osvobozující!

Věková hranice odbila a asi týden po mých narozeninách jsem měla první pohovor.

Strávila jsem hodiny na inzertních webech, pročetla stovky inzerátů a z toho všeho si vybrala jeden jediný, na který jsem odpověděla. A vyšlo to.

Když mě v patnácti přijali do mé první "práce", absolutně jsem nevěděla, do čeho jdu. Myslela jsem, že servírování není žádná dřina a  je to vlastně legrace.

Není.

Nevěděla jsem vůbec nic - jak se točí pivo, jak se prostírá stůl, jak se objednává jídlo, jaká existují vína ani jak se dělá cappuccino.

Prostě jsem najednou vylezla ze své komfortní bubliny a neuměla vůbec nic. Z mé vyhřáté postele plné drobků z maminčiných povidlových koláčků jsem najednou skočila rovnou do 4* hotelu, kde jsem měla dělat servírku a recepční a měla najednou obrovskou zodpovědnost. 

Najednou po mě chtěli všechny ty věci, které jsem jsem neuměla a já měla na výběr - buď se na to vykašlat a vzdát se svých představ, jak ležím zavalená v penězích nebo se to všechno prostě hodně rychle naučit.

Prostírala jsem stoly, točila limonády, míchala drinky, dělala poháry a obsluhovala české i zahraniční zákazníky, přestože moje konverzace v angličtině byla příšerná a schopnost domluvit se v němčině nulová. A všechno jsem to, ani nevím jak, zvládla. Asi protože mi nic jiného nezbývalo a já prostě musela.

Když se na to všechno zpětně podívám, nevím, jestli bych do toho šla znovu. Plná restaurace hostů a vy si musíte pamatovat kdo co chce, nachystat všem těm lidem pití, komunikovat ve třech jazycích, roznášet jídlo, když neumíte nosit víc než dva talíře a všichni ti lidé čekají a vy je nesmíte nechat čekat. Do toho o servírování nevíte vůbec nic, všechno kolem vás je nové a vy musíte rychle reagovat a improvizovat.

Nebudu lhát - jednou jsem se tam natvrdo rozbrečela. Měla jsem pocit, že na to nemám a že to nezvládnu. Měla jsem chuť to vzdát, ale nevzdala. Nikdy jsem to nevzdala.

Byl to hodně rychle rozjetý vlak a já do něj s bláhovou nevědomostí a představou, jak je všechno skvělý, skočila. A ono to vlastně je skvělý, když se to všechno naučíte.

Nelituji toho a nikdy nebudu. Práce mě bavila a chodila jsem tam ráda. Byla to skvělá zkušenost, která mě naučila spoustu věcí a dala do života dost dobrou lekci.

Tehdá mi nikdo z rodiny ani přátel nevěřil, že to myslím vážně a že to dokážu. Pamatuji se na jeden rozhovor s nejlepší kamarádkou:

NK: "Co děláš zítra?"

J:"Mám směnu."

NK:"Cože? Kde?"

J:"V tom 4* hotelu ve městě."

NK:"To ti nevěřím, Radko."

A taky nevěřila, než jsem ji do podniku pozvala na kafe.

Doma mi to ještě den před nástupem rozmlouvali, jestli si myslím, že je to dobrý nápad a ať se radši ještě pořádně rozmyslím.

Všem těm lidem bych dnes vzkázala jediné: Nejsem to já, kdo má mylné představy o světě, ale vy. Protože když něco budete chtít a budete schopní pro to něco udělat, dokážete to. Říká se, že svět není továrna na splněná přání. Je. Stačí mít fantazii, odvahu a více věřit svým snům.

Nakonec bych ještě řekla jednu věc:

Nebojte se neznámeho - naopak. Vrhněte se do toho pohlavě. Často to totiž budou ty nejcenější vzpomínky a zkušenosti, co v životě získáte.

Opravdový život začíná za hranicí tvý komfortní zóny.

Mějte se krásně, věřte a přejte si. Nic není nemožné.

Raddy ♥