Jak jsem se stala zrzkou

Vždycky jsem zrzkám záviděla jejich krásné vlasy a tak nebylo tajemstvím, že bych takové vlásky taky ráda měla. Poslední 2 roky jsem všude vykládala, jak se obarvím na zrzku, ale jak se říká, sliby chyby. Vždycky se našel nějaký důvod proč "zrovna teď ne". Nebyly peníze, nebyl čas, teď se to nehodí, počkám až tamto. Asi tři měsíce zpátky jsem řekla "jdu na zrzku a bez komenáře" a od té doby to neřešila. Máma chtěla, abych se ostříhala po ramena, načež jsem ji odbyla se slovy "jedině pokud se budu barvit".

Celá tahle akce vlastně byla velmi spontánní. Máma za mnou přišla, jestli do toho teda chci jít, že mi to zaplatí, načež říkám "jo", protože taková nabídka se neodmítá  a za týden už mířím do kadeřnického salonu a za 2 hodiny odcházím ostříhaná a s oranžovými vlasy.

Samozřejmě jsem okamžitě mířila ke kamarádce, jež mě vítala už u výtahu a vykřikovala na celý barák "Raduš, vždyť ty jsi krásnější než já!" a tak si říkám "tak asi dobrý, no".



Nebudu lhát. Bála jsem se. Ráno jsem se probudila s myšlenkou "ano nebo ne?" a hned se uklidňovala mojí životní filozofií "v nejhorším budeš vypadat jako kretén,ale život má bejt sranda."

Je 14:09, když mi kadeřnice volá, že můžu přijít dřív a mé pochybnosti jsou čím dál tím větší.

Když mi kadeřnice barvila vlasy, hlavou mi hýřily 3 myšlenky.

1. "Co když mi vypadají všechny vlasy?" Snažila jsem se si představit, jak bych bez nich asi vypadala a přemýšlela, jestli bych kadeřnici žalovala nebo ne.

2."Už aby to bylo za mnou, nehorázně mě bolí za krkem, to je porod." Jo, vážně to není sranda sedět dvě  hodiny na zadku s hlavou těžkou jak kámen a ještě s ní, jen tak mimochodem, nemůžete hýbat."

3."Jedna holčina na twitteru psala, že se obarvila a bylo to nejlepší rozhodnutí jejího života, takže čistě teoreticky by to mělo bejt fajn."

Když jsem se poprvé na sebe podívala do zrcadla, napadly mě myšlenky dvě.

1. "Ups, tak to trochu chytlo víc, než jsem čekala."

2."Proboha Radko, co jsi to udělala?!"

O tři hodiny později se už ovšem producíruju v novém účesu po městě a házím fotky na insta, vždyť přece všichni musí vidět, jak mi to sluší, žejo.

Chodí mi hodně dotazů a neustále se mě lidé ptají na několik otázek ohledně celého "procesu", odpovím tady proto na nejdůležitější.

"Kolik tě to stálo?"
 700Kč, ale je to kadeřnice od kadeřnice. Já  musím říct, že moje kadeřnice má zlaté ruce a nízké ceny, nevyměnila bych ji za nic.

"Jsi odbarvená?"
Ne. Kadeřnice mi vlasy odbarvit nechtěla, aby pak nebyly moc zničené, do barvy přidala víc peroxidu, protože mám od přírody vlasy dost tmavé a krásně to chytlo (nebo si to alespoň myslíme).

"Jak to probíhalo?"
 To vlastně píšu v celém článku. První mi zkrátila vlasy, aby to celé nebarvila, když se stejně budou stříhat, pak mě nabarvila a ta barva tak nehorázně smrděla, že jsem si chvílí říkala, že se barvím naposledy, vážně. Pak jsem asi půl hodiny nehnutě seděla a psala všem, jak jsem u kadeřnice, následovalo umytí vlásků, stříhání, zarovnání a bylo hotovo!

Moje vlasy před:




Moje vlasy po:















Těch fotek teď ještě moc nemám, ale pokud sledujete moje Instastories tady a můj Instagram tady tak tam jich určitě časem spoustu přibude.


Strach. Věc, která vlastně neexistuje, kterou si my sami vymýšlíme v našich představách. Věc, která nás neuvěřitelně brzdí a nedovoluje nám jít vpřed.
Několik holek mi řeklo "Jsi dobrá, já bych na to neměla koule" a den co den jich přibývá a já si říkám "Proč?" Copak to je opravdu nějaký hrdinský čin, obarvit se na oranžovou?

Spousta lidí, se bojí velkých změn, jen pro odsouzení okolí. Kašlete na ně, buďte sami sebou!  Není nic lepšího, než když se cítíte fajn.

Víte, dneska si možná o vás lidi šuškají, jaké máte hrozné a staré tenisky (ve kterých se mimochodem cítíte moc pohodlně), ale zítra už na to všichni zapomenou. Navíc 90% lidí, které na ulici potkáme už nikdy neuvidíme, neznáme je a oni neznají nás. Tak proč hrotit, jak vypadám?

Žij a nech žít.

Jak říká Kazma, svět na nikoho nečeká a neustálým odkládáním věcí na později nám život protéká mezi prsty. "Až jindy, teď ne, až tohle, až tamto." 

Žijte teď a tady, jako kdyby každý den měl být váš poslední. Já své barvení odkládala téměř 2 roky a pak k tomu přišla vlastně úplně náhodou. Nelituji ničeho, je to změna a změna je život.
Dělejte to co chcete, vstaňte ráno a udělejte vše, co máte v plánu. Prostě žijte a buďte šťastní. Není to zas tak těžký. Hlavní je, naučit se radovat z maličkostí.


Komentáře

  1. Moc hezky sepsaný článek. Já se obarvila na fialovo a hlavou mi běhaly stejné myšlenky. Hlavně ta pleš no:D moje kadeřnice v čechách to dělat nechtěla s tím, že to na moje vlasy nepůjde..tak se do toho pustil kamarád kdeřník a šlo to hladce. A přesně jak říkáš, i kdyby se to nepovedlo no a co. Aspoň jsme to zkusily:) mimochodem moc ti to sedne

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuji moc :) Přesně jak říkáš, alespoň bychom to zkusily :)

      Vymazat
  2. Moc se mi líbí jak si napsala poslední odstavec. Je to fakt hezky napsáno a máš pravdu :) Ta cena za kadeřníka je v pohodě. U kadeřnice kam chodím já mám tohle za 670 Kč, ale vždycky jí nechám 700 Kč a někdy i ví, jelikož je opravdu šikovná :) A barva ti moc sluší , zůstala bych u ní :)

    OdpovědětVymazat
  3. Sluší ti to :) na zrzavou jsem dříve také chtěla jít, ale nakonec jsem se obarvila na černo a jsem spokojená. Přesně jak píšeš, člověk se musí naučit kašlat na řeči lidí okolo sebe a nebát se změn :)

    Lady Lenna

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Budu ráda,když zanecháte komentář ♥

Oblíbené příspěvky